47. seminář knihovníků muzeí a galerií AMG

Památník literatury - Muzeum literatury
Pelléova 44/22
16000 Praha 6-Bubeneč

 

Kniha jako exponát

Senzuální zkušenost, vizuální potěšení a poznání….?

Kniha jako exponát

Kniha jako exponát v literárním muzeu má specifické poslání (reprezentuje podstatným způsobem sbírku muzea) a pro kurátora je nesnadným úkolem patřičně ji zvýznamnit. Přenesení těžiště od obsahu k materiálnímu objektu, který je během čtení určen k recepci a interpretaci, vytváří situaci, jež nemůže být ve výstavě naplněna. Vystavená kniha totiž, pokud není přečtena, zůstává určitým druhem vizuální zkušenosti s povrchem knihy vně i uvnitř, ať už je ve formě rukopisné nebo tištěné.

Pokud má být kniha zapojena do výstavy, musíme si položit otázku, jak to udělat, aby kniha nejen přitáhla návštěvníkovu vizuální pozornost, nebyla pouhým signálem, ale aby plnohodnotně fungovala v rámci prezentovaného tématu, aniž by byla čtena. Chceme-li kromě senzuální zkušenosti naplnit tento požadavek, obklopujeme vystavenou knihu vysvětlujícími texty, dalšími doplňujícími exponáty nebo knihu přibližujeme audiovizuálními prostředky; významným způsobem ovlivňuje funkčnost knihy ve výstavě architektonické řešení.

V příspěvku se budu věnovat základním modelovým situacím, v nichž kniha funguje jako jeden z exponátů ve výstavě, výchozím materiálem výkladu bude stálá expozice Rozečtený svět, a především desátá část expozice s názvem Jedna literatura?

Architektonický návrh poslední desáté části expozice je založen na nepravidelném členění prostoru posuvnými panely, které symbolizují hranice, ale také určitou samostatnost a izolovanost literárních proudů, vznikajících v období 1948–1989. Panely nesou názvy literárních děl, jejichž význam odkazuje k rozmanitým aspektům nesvobody, v níž vznikala jednak literatura samizdatová, reflektující dobu otevřeně a bez cenzury, a jednak oficiální literatura vydávaná v podmínkách kontrolovaného literárního provozu.

Vstupní panel je pojmenován podle básnického deníku Jiřího Koláře Očitý svědek z roku 1949. Ve výstavě je titul představen knihou vydanou v exilovém nakladatelství Arkýř v roce 1983. Celek panelu je věnován tématu reflexe nesvobody. Rozmanitá svědectví o zakoušení mezních situací přinášejí také díla dalších autorů Jana Zábrany, Jana Vladislava, Petra Krále, Ludvíka Vaculíka a v dalších panelech Jana Zahradníčka, Karla Pecky, Ivana M. Jirouse, Evy Kantůrkové a Václava Havla. Vystavené knihy spojuje samizdatové vydání souboru esejů Jana

Patočky Spisovatelova věc, v níž si filosof klade otázku, „co spisovatel ve svých výtvorech tematizuje, jaké ozvěny světa pozoruje a jakým jazykem o nich promlouvá“.

Vystavené knihy jsou určitým výběrem ze souboru tematicky podobných titulů, důvod pro jejich zařazení do výstavy osvětlí teprve texty, které jsou citacemi z vybraných knih nebo reflexemi obsahu těchto knih.

Příběh vydávání Prométheových jater, které Kolář napsal v roce 1950, ilustruje řady dalších děl, která skončila ve stoupě. Kolářův rukopis zabavila StB během domovní prohlídky v bytě Václava Černého dva roky po jeho napsání. Následovalo Kolářovo zatčení a výslechy (na jeho okolnosti a průběh soudního procesu vzpomíná v úryvku doprovázející knihu Let let Josef Hiršal). Deníková kniha Prométheova játra, připravená k vydání ve druhé polovině roku 1969, byla po cenzurních úpravách vytištěna a následně zmakulována.

Podrobnější výklad k panelu č. 2 přibližuje, co bylo naznačeno v prvním panelu, jaké byly důsledky oktrojování svobodného projevu v prostoru oficiální literatury, současně odkazuje k významu jazyka, vlastnímu médiu literatury a stylu v literatuře. Panel Inženýři lidských duší byl pojmenován podle románu Josefa Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší (ve výstavě je prezentován vydáním z roku 1977 v exilovém nakladatelství 68 Publ.), jehož název je aluzí výroku J. V. Stalina, „Staňte se inženýry lidských duší“, opakovaně citovaném při různých příležitostech jako např. na ustavujícím Svazu čs. spisovatelů (1949).

Komentář obsahuje informace o dopadu radikální změny v chápání celé kultury bezprostředně po únorových událostech, jak to dokládá průběh sjezdu Národní kultury 10.−11. 4. 1948. Důsledkem prosazování komunistické ideologie bylo rozbití existující kulturní infrastruktury, doprovázené likvidací osob, které ji vybudovaly, řídily a pracovaly v ní a nahrazení uměleckými svazy, vybudovanými podle sovětského vzoru. Diskuse skončila, do budoucna měli být spisovatelé posuzováni podle toho, jak svými díly podporují a naplňují linii komunistické strany. Následovaly kampaně, útoky, odsudky, věznění, popravy; byla zavedena cenzura, v jejímž rámci proběhla likvidace „závadné“ literatury s nálepkou kosmopolitní, dekadentní, formalistická, modernistická, avantgardní atd. Celkový počet zlikvidovaných svazků se odhaduje na 27 000 000 (údaj je převzat z dvojdílné publikace V obecném zájmu, 2015, ve výstavě tuto informaci ilustruje jeden z četných seznamů zakázané literatury). Exponát Podivuhodní kouzelníci, čítanka českého stalinismu (1945–1955) doprovází komentáře reflektující situaci ve Svazu spisovatelů. Antonín Brousek, jenž antologii sestavil,

hledá odpověď na otázku: jak mohlo dojít k tak výraznému „poklesu střední umělecké úrovně, spojenému s všeobecným návratem k výrazovým prostředkům a poetikám historicky dávno překonaným: k popisnému realismu, vyčpělému symbolismu a impresionismu, k výpravně-květomluvné rétorice a là Svatopluk Čech či hálkovsko-sládkovským adaptacím prostonárodních písní?“ V publikovaných básních se opakují témata bezprostředně spjatá s budováním socialismu, bojem proti nepřátelům, doprovázeným negativními emocemi jako je zloba, nenávist, pomstychtivost a verbální násilí.

Vystavené exponáty komentuje text s rozšiřujícími informacemi: O dva roky později 22. 1. 1950 se uskutečnila pracovní konference věnovaná zásadním otázkám české poezie. Ve Štollově (člen ÚV KSČ) referátu Třicet let bojů za socialistickou poesii byla vyznačena linie, která se stala závaznou jako ideová a politická směrnice pro hodnocení české literatury v první polovině 20. století: „Socialistický realismus není žádný skupinový směr. To je veliké historické vyústění a uvolnění socialismem osvobozených uměleckých tvůrčích sil, všech zdravých lidských potencí, citů, vlastností a emocí, jimž soukromé vlastnictví nedovolovalo se projevit, které v člověku dusil temný soukromovlastnický instinkt.“ Ivan Sviták, Nevědecká antropologie, Chicago 1983. Exponát doprovází ve výstavě video

Pohádka o základničce a nadstavbičce, humoristická alegorie základních pojmů, patřících k nejdůležitějším koncepcím marxismu.

Exponát rovněž doplňuje archivní dokument: Zápis Ideologické komise ÚV KSČ z 9. 4. 1964 obsahující informaci o rozhodnutí prezidia ČSAV propustit Ivana Svitáka z Filosofického ústavu pro vážné politické chyby, neslučitelné s funkcí a povinnostmi vědeckých pracovníků Akademie. Konstatuje, že ve druhém čísle časopisu Česká literatura byl uveřejněn článek I. Svitáka Člověk a poezie, který se zcela rozchází se zásadami marx-leninské estetiky a s principy kulturní politiky strany. A ukládá projednat s šéfredaktorem časopisu Ladislavem Štollem vážnou politickou chybu redakce České literatury, která Svitákův článek zveřejnila.

Ve třetím panelu Řekni ďáblovi, ne jsou jednoznačně vyznívající mezní situace vězněných autorů postaveny do kontrastu s kompromisním řešení pronásledovaných. Nikdo jiný než Sváťa Karásek, autor písňových textů, by stěží pregnantněji dokázal vyjádřit, jaká mohla být pokušení, do nichž se v rozmanitých situacích při kontaktu se Státní bezpečností spisovatelé dostávali.

Odpovídá tomu výběr video dokumentů. Jedná se o koláž úryvků, v nichž se jejich protagonisté (Ludvík Vaculík a Suzane Rothová) vyjadřují k vydávání Hrabalova díla v období normalizace (Taneční hodiny, 1964; lektorská průvodka, 1963; Obsluhoval jsem anglického krále, 1971). Děkovací řeč Bohumila Hrabala při převzetí ceny Jaroslava Seiferta (videozáznam) uzavírá.

Druhá koláž je určitým kontrapunktem k té první. Vyslechneme si syrový přednes básně Ivana Jirouse, vybraný k exponátu Magorova Labutí píseň, opisu prvního vydání v časopise Jednou nohou (1, 1985). Dále glosy Evy Kantůrkové k reportážím Přítelkyně z domu smutku, vydaných v nakladatelství Index v roce 1984 a rovněž píseň Sváti Karáska k vystavenému samizdatovému vydání jeho písňových Textů.

Čtvrtý panel Moc bezmocných

Je dialogicky koncipovaný panel. Pomyslný dialog je věnován dvěma osobnostem nejen literatury, ale rovněž kultury a politiky Václavu Havlovi a Jaroslavu Seifertovi. Pojmenován je podle eseje Václava Havla Moc bezmocných, který odkazuje k relativizaci pojmů v nesvobodné společnosti. Jaroslav Seifert, básník, jediný český spisovatel oceněný Nobelovou cenou v roce 1984 a Václav Havel, autor divadelních her a přední osobnost disentu − oba mezinárodně proslulí, objevovaly se o nich články v zahraničních médiích, získávali ceny, jejich díla byla přeložena do mnoha jazyků, přesto na domácí scéně patřili k nejvíce proskribovaným. Havel byl několikrát uvězněn, Seifert zůstával dlouhá období bez možnosti oficiálně publikovat. Hlavními exponáty čtvrtého zastavení jsou vzpomínky Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa, vydané v samizdatové edici Česká expedice v roce 1981. Vydání Seifertových pamětí Všecky krásy světa v Československém spisovateli (1983, 1985), které jejich autor v podtitulu charakterizuje jako příběhy a vzpomínky, postihly cenzurní zásahy. V sedmdesátých letech byly publikovány některé kapitoly strojopisně v samizdatových edicích (Kvart, Česká expedice), v roce 1981 vyšly v Torontu v nakladatelství 68 Publ. Necenzurovaná vydání memoárů po roce 1989 završila edice díla Jaroslava Seiferta v nakladatelství Akropolis v roce 2015, která obsahuje doplňky nezahrnuté do předchozích vydání. Ve videu k Seifertovým vzpomínkám zazní recitace Seifertových veršů v podání Vlasty Chramostové.

Další možností, jak zvýznamnit vystavenou knihu je prezentace reakce či vzpomínky, vyjádřené v textu jiného autora. Ve vystavené ukázce ze samizdatového vydání vzpomínkové prózy

Dominka Tatarky Navrávačky (1985−1988) je zachyceno dění kolem pohřbu Jaroslava Seiferta v roce 1986. Rukopis vzpomínek Dominika Tatarky Navrávačky (1985−1988), vydalo tiskem exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem v roce 1988.

Havlovy Dopisy Olze, vydané v exilovém nakl. 68 Publ. v roce 1985, jsou hlavním knižním exponátem pro tuto část expozice. Korespondence Václava Havla z vězení, jejíž obsah měl zpočátku osobní ladění, se v průběhu věznění proměňovala až do podoby koncepčně rozvrženého literárního díla. Obsahuje listy Olze, která není jediným Havlovým korespondenčním partnerem, kromě bratra Ivana jsou jimi i další osoby, které si z důvodu striktních pravidel vězeňské komunikace nesměly s vězněm přímo dopisovat. Archivní fond Václava Havla obsahuje především dopisy z období 4. 6. 1979 – 4. 9. 1982, které byly publikovány v samizdatu, v exilových vydání a po roce 1989 rovněž v nakladatelství Atlantis a Torst. Ve videu k vystavenému knižnímu exponátu vzpomínají autor dopisů Václav Havel a překladatel dopisů do angličtiny Paul Wilson.

Pátý panel Jedna literatura?

Pozornost je věnována vydávání kulturních a literárních časopisů v období 1959−1989. Vystavené exponáty představují vybraná čísla časopisů.

Ideologická komise ÚV KSČ věnovala stálou pozornost poslání a stavu kulturních časopisů. Na programu jednání komise se téma opakovaně objevovalo a z dokumentů, obvykle s poznámkou „tajné“, se stávaly závazné instrukce pro šéfredaktory periodik (ve výstavě je doložena jedna z takových instrukcí). Proto bylo překvapením uveřejnění stanoviska ÚV KSČ k některým jevům v kulturních časopisech v Rudém právu 3. dubna 1964, ve stejném roce článek otisklo exilové Svědectví. Rušení nebo pozastavení vydávání kulturních časopisů z důvodů ideologických nebylo ojedinělým jevem (např. v roce 1959 byl zrušen Květen, v roce 1965 pozastavena Tvář). Oficiální periodika v našem výběru reprezentují revue Tvář a časopis Plamen, z rozmanitého zaměření samizdatových časopisů byly vybrány revue Jednou nohou, Spektrum a časopis DRU (drasticky radikální umění), polooficiální periodika vydávaná pod hlavičkou SSM zastupuje časopis Kavárna A.F.F.A, exilové časopisy reprezentuje čtvrtletník Svědectví.

Pavel Tigrid, zakladatel, organizátor a rovněž jeden z autorů publikujících ve Svědectví, na otázku, jak se zrodila myšlenka založit nový časopis, opakovaně uváděl jako hlavní cíl zahájit dialog Východ – Západ po zeslábnutí stalinismu ve střední Evropě. Exponát doprovází

vysvětlující text: Čtvrtstoletí trvání dvou významných časopisů domácí Světové literatury a exilového Svědectví bylo příležitostí k bilancování. Při příležitosti tohoto výročí se v německém Frankenu sešly desítky představitelů exilové kultury. Mezi jinými přispěvateli Jan Vladislav v obsáhlém referátu uvedl četné paralely, ke kterým ve sledovaném období docházelo, a doložil tak naplňování Tigridova programového východiska při založení Svědectví. Exponáty rovněž doprovázejí videozáznamy (představení redakce časopisu Tvář a vzpomínky Pavla Tigrida na začátky vydávání revue Svědectví).

Médium knihy v desáté části expozice doplňují cenné audiovizuální dokumenty z programu Authentic, který vznikl jako časosběrný projekt v roce 1990 a trval do roku 2009. Téměř dvacet byl dokumentován formou videozáznamů domácí literární život − autorská čtení spisovatelů a básníků, besedy, přednášky, konference a vzpomínky autorů a pamětníků, zaměřen byl na mapování autentických svědectví o období před rokem 1989.

Závěrem

Na základě výkladu a uvedení prezentovaných knih můžeme mluvit o několika základních modelových situacích, v nichž kniha funguje jako exponát ve výstavě:

Modelová situace 1

Kniha ve vitríně je otevřena na dvoustraně s textem a ilustrací nebo je vystavena jen obálka. Z pohledu návštěvníka se jedná o ukázky. Z pohledu kurátora ukázka musí být vysvětlena připojeným textem, v němž jsou obsaženy detailnější informace o knižním exponátu. V expozici jsou dostupné prostřednictvím QR kódu v mobilním telefonu, virtuálně na počítači.

Modelová situace 2

Videa (videozáznamy, autorská videa)

Modelová situace 3

Audio ukázky

Modelová situace 4

Animace literárního textu

Modelová situace 5

Exponát doplňují další exponáty (archiválie, fotografie, ilustrace aj.)

Modelová situace 6

Listování celou knihou